Určitě jsem na nějakou perlu zapomněl, ale i tak myslím, že to jako vzorek stačí. O čem je řeč? O lhostejnosti! Nedávno jsme se s přáteli přidali k petici směrované české vládě za navrácení českých dětí ukradených české matce Evě Michalákové norskými úřady. Petiční stánky jsme rozbalili na dva dny hned v pěti městech jihočeského kraje, přičemž cílem našeho snažení bylo seznámit lidi s touto kauzou a požádat je o podporu v podobě podpisu na petičním archu. Stoupnout si s petičním stánkem na pěší zóně proti davu lidí a začít sbírat podpisy není úplně má oblíbená disciplína, nicméně kvůli dobré věci to udělám rád. Ovšem reakce některých kolemjdoucích a oslovených lidí mne doslova šokovaly. Přestože se v té době již kauzou začala zabývat některá média, přestože byla k dispozici tvrdá fakta popisující neuvěřitelné bezpráví, kterého se dopustily norské úřady na jedné české rodině, tak kolemjdoucí Češi projevovali minimální zájem se s něčím seznámit, natož svým podpisem pomoci. Asi to máme nějak historicky v sobě. Za komárů každej koukal pod sebe a držel hubu ze strachu, že zrovna on by to moh nějak odskákat. Ve stejným duchu se nesly výchovné rady ve stylu: „Nevystrkuj bradu, do ničeho se nepleť, stůj pěkně stranou a nic se ti nestane." Když v tomhle vyroste pár generací, máme na problém zaděláno. Ten problém se jmenuje lhostejnost. Lhostejnost k čemukoliv co se v tuto chvíli netýká přímo mě. Edmund Burk kdysi řekl: „K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou nečinní," a je to svatá pravda…

Eva Michaláková je česká maminka žijící v Norsku, které odebrala norská sociálka v roce 2011 dva nezletilé české syny kvůli vymyšlenému podezření z pohlavního zneužití. Ano, vymyšlenému. Policie nikdy matku ani otce z tohoto činu neobvinila. Přesto byli oba bratři matce odebráni a navíc každý odděleně! umístěn do norské pěstounské rodiny. Pár schůzek ročně, bez možnosti mluvit se syny česky, bez možnosti dát jim najevo emoce (slzy jsou v Norsku zakázány), bez možnosti je obejmout. Přestože máte v pasu napsáno: „pod ochranou České republiky" stát nic nekoná a k celé věci se staví vyhýbavě a zdrženlivě. Matka je pološílená a bojuje, synové pomalu zapomínají svou rodnou řeč a zvykají si na nové rodiče. O tom, co podstupuje jejich matka za boj, vůbec netuší. První rok dítě brečí, druhý rok to nechápe, třetí rok si zvykne a přijme to. Ne, není to náhoda, tohle je norský systém výchovy. Tam děti patří státu a ten rozhodne, kdo a jakým způsobem děti vychová. Nevěříte? Zagooglujte si na internetu, pokud chcete. Nebo je to hodně práce navíc?

Pokud nejsme schopni se v principových věcech zastat toho druhého, nemůžeme se nikdy spolehnout na to, že se někdo pak zastane nás. Tak snad se Vám podobná věc nikdy nestane.

Snad jenom všem těm, kteří pomohli svým podpisem na petici, organizačně nebo finančně přeju o něco lepší den než těm ostatním :-)