Výpověď o tom, jak si naše společnost v současné době stojí, dal do jednoho souvětí psychiatr a autor skvělých knih Radkin Honzák. Věty, které přesně vystihují ducha doby.
,, Honíme se za komfortem, pohodlím, bezstarostností… ale právě to nás učiní křehkými. Neučíme se unést tlak, ztrátu, frustraci. A pak se divíme, proč kolabujeme pod tíhou běžného života…. ,,
Kam až historie sahá, dozvídáme se, že člověk byl schopen neuvěřitelné fyzické i psychické aktivity, aby jako jedinec (i druh) vůbec přežil. A on přežil a vedlo se mu díky tomu o něco lépe. A tak dál dřel v potu tváře, aby se měl ještě o něco lépe, aby zajistil lepší start do života svým dětem. A když se měl opět o trochu lépe a jeho děti neumíraly hned po narození a dostávalo se jim alespoň základního vzdělání, tak ve své aktivitě nepolevoval a namáhal svůj mozek a tělo ještě víc. To proto, aby svůj životní komfort opět o krapet zvýšil, aby zajistil pro sebe a svou rodinu základní životní potřeby, aby dopřál svým dětem vyšší vzdělání a tím i lehčí život. A protože se výsledky postupně dostavily, pustil se do dalšího boje. Tentokrát za větší svobodu, za lepší bydlení, za nové životní možnosti, za ještě vyšší vzdělání….. A opět se voda mění ve víno a Homo perpetuum mobilum jede dál. Má návyk, má prostředky, má definované cíle. Těmi jsou komfort, pohodlí a bezstarostnost. Na cestě za nimi je schopen se mnohdy fyzicky i psychicky úplně odrovnat jen proto, aby dosáhl svých cílů a mohl štafetu dál předat svým potomkům…. Jenže ejhle. Předáním dosaženého komfortu, pohodlí a bezstarostnosti, končí i cesta námahy, vůle a odříkání. Najednou není k čemu směřovat, o něco vyššího usilovat a z dosažených pozic se stává něco, na co má existovat člověku jakýsi nárok. Nárok, který není definován dál vlastní snahou a prací ale fňukáním, zvýšenou citlivostí, psychickou křehkostí a orientací na vlastní výjimečnost. A tak generace dnes již dospělých sněhových vloček předává dál nikoliv návody ale nároky.
Já jsem ale životní optimista a věřím ve změnu k lepšímu. Není totiž na světě beton takový, kterým by se nakonec neprodral život na jeho povrch. Historie nám nabízí nespočet slepých uliček, ze kterých lidstvo vysíleno leč poučeno nakonec našlo cestu ven. Někdy po pár letech, někdy po stovkách let. Takže je dobré na nic nečekat a začít pěkně u sebe. Nastavit si hlavu na pozitivní myšlení (tam to všechno začíná), dobře jíst, hýbat se, pracovat, hromadit vnitřní energii a toto všechno se snažit předávat dál. Chyby nejsou vyloučeny, úspěch není zaručen, ale jiná cesta není.
Víte, co je společným jmenovatelem v myšlenkách lidí jakými je např. filozofka Ayn Rand, finanční matematik Nassim Taleb, fyzioterapeut Pavel Kolář, silový instruktor Pavel Tsatsouline, antropolog David Graeber, psycholog Jordan Peterson nebo třeba mentální kauč Marián Jelínek? Společným jmenovatelem a mezioborovou shodou je nauka k osobní odpovědnosti vůči svému životu. To je skutečná cesta k nápravě.
Krásné dny Vám všem Milan Černoch
